Historie · článek
Článek z časopisu ke 30. výročí tábora.
„Člověče, já jdu takhle normálně po ulici a najednou se tam v davu proti mně zastaví taková mladá ženská, no vlastně už ani mladá moc ne, a spustí: Jé, hele Delfíne! Tenkrát já bylo sotva deset let, takže teď já musí bejt takovejch 40, ty děti zestárly!" „A pamatuješ, jak jsem se tady za mostem schoval v tom křoví a dělal raněného? Jak mě měly tenkrát ty děti ošetřovat a byly z toho vyděšené?" „Já vzpomínám na to, jak musely na mně najít nějakou tu schovanou věc a dokonce mně při nástupu stahovaly kalhoty…"
Vzpomínky stíhaly salvy smíchu, historky nebraly konce. Setkání po letech vyvolávala radost a veselí. Takový byl začátek setkání vedoucích dětského tábora na Želivce, kteří tu byli nejméně pětkrát, ale tentokrát si uprostřed měsíce října přijeli připomenout, že tábor Pražská energetika, a. s., provozuje letos právě 30 let!
Setkání připravily společně personální úsek s odborovou organizací PRE a v jeho úvodu vzpomněl Roland Brautferger i těch kolegů, kteří na setkání již nemohli přijet a na své kamarády se dívají z obláčku nebe nad Želivkou. Pak setmělou místnost starého původního baráčku rozzářil symbolický dort se třiceti svíčkami, Josef Němeček předal všem upomínkovou plaketu s výraznou třicítkou a pak už se jen vzpomínalo a vyprávělo až do časných ranních hodin. Se mnou se o vzpomínky podělili pánové Karel Holý a Roland Brautferger, kteří byli u prvního ročníku tábora už v roce 1974 a postupně prošli všemi funkcemi od oddílových vedoucích přes hlavní až po hospodáře tábora.
V tom roce jsme převzali od ČEZ tenhle tábor, to se ještě jezdily tři letní turnusy. Jeden ještě zůstal pod vedením ČEZ, druhý byl od STE a třetí byl vlastně také od STE, ale od Rozvodného závodu Praha, jak jsme se tehdy jmenovali.
Já jsem sem jezdil ještě za éry ČEZ, garantem za tábor byl pan Fail. A protože sem jezdily děti z celého tehdejšího STE, ale nikdo z vedoucích nebyl z STE, tak jsem tu byl jako první vedoucí. Měl jsem nejstarší kluky a to bylo v roce 1973. A o rok později, když se předával tábor – tenkrát byl předsedou odborové organizace Pepa Fišer – tak se pamatuju jako dneska, kdy jsme tady na té chodbě si předávali tenhle tábor právě šéfovi odborů a náměstku pro ekonomiku Františku Maixnerovi. Přebírali jsme tu stany a jídelní příbory, prostě všechno, co k táboru patří.
To byly vlastně úplně naše začátky tady, protože jediný komfort, který tady byl, byl bazén a kadibudky v lese. Existovaly pouze stany, všechno ostatní se stavělo. Kuchyně například opodál v garáži vily JÉE, jinak nebylo nic, kromě tohoto starého baráku. Tady se odehrávalo všechno, jídlo, zábava, maškarní a tak dále.
Vzpomínám, jak jednou tři dny před začátkem tábora mně volal tehdejší správce pan Jelínek, že tu byla průtrž mračen a bazén je až po okraj plně zaplavený nánosem z lesa a uprostřed je mrtvá srna. Nezbývalo nic jiného než dát dohromady partu z provozu a bazén jsme vyčistili a dali do pořádku tak, že když přijeli děti, bylo všechno v pořádku, ale záda mě brní při té vzpomínce ještě dnes.
Taky jsme tu zažili povodeň, kdy jsme museli být celou noc vzhůru a sledovali jsme, jak voda postupuje. Celou noc jsme vyznačovali kolíky, jak voda postupuje, nakonec se zastavila až u patek chatiček, které už tehdy stály. Docela jsme si oddechli, nemuseli jsme evakuovat děti. Nebo nás tu zastihla bouřka s ohromným krupobitím. Byly ošesané stromy od listí, z kopřiv stály jen stonky, ale co bylo horší, vracely se nám děti z putovního tábora a kroupy je zastihly na poli kousek za Sedlicemi. Byly z toho i boule na hlavách, nechybělo málo a šlo o život, vždyť ty kroupy tehdy byly jako tenisáky.
Dnes se sem vracím jako do míst, kde jsem prožil krásné chvíle. Když jsme přijížděli k Sedlicím, tak se mi sevře hruď a hrdlo. Vždyť jsem tady prožil kus svého mládí a krásného mládí!
Je to pravda a navíc jsme to všechno dělali nějak z vlastního přesvědčení a fandovství, což se dneska už tolik nevidí. Věnovali jsme tomu spoustu času, muselo se všechno připravit, stavět stany, dělat program, ale bylo to moc a moc fajn.